Kdy jsme naposledy byly někde, kde jsme nemusely nic?
Nemusely jsme se o nikoho starat. Nikoho poslouchat proto, že něco potřebuje. Nic organizovat, držet, zařizovat. Nemusely jsme být mámou, partnerkou, kolegyní nebo tou, která ví, co je potřeba udělat. Možná právě v tom je něco podstatného na ženském kruhu. Ne nutně v tom, co se v něm děje, ale naopak v něčem, co v něm na chvíli dělat nemusíme.
Prostor, který nemusíme vyplnit
Jsme zvyklé přemýšlet o čase pro sebe jako o něčem, co bychom měly dobře využít. Zacvičit si. Odpočinout si. Přečíst knihu. Něco si uvědomit. Někam se posunout. Ale co když existuje i jiný druh prostoru? Takový, který nemusí být užitečný. Kde můžeme chvíli jen být. Poslouchat druhé ženy. Mlčet. Mluvit. Vnímat svoje tělo. Všimnout si, co se objeví, když na chvíli odložíme všechno, čím jsme pro ostatní.
A možná zjistit, že pod všemi těmi rolemi je ještě někdo, koho během běžných dní příliš často neslyšíme.
Co se ozve, když je chvíli ticho?
Co se ve mně objeví, když po mně nikdo nic nechce?
Umím být chvíli sama se sebou, aniž bych ten čas hned něčím zaplnila?
Kterou svoji část v každodennosti nejčastěji odsouvám?
A kdybych na chvíli nemusela být vůbec ničím pro nikoho druhého - kdo bych v tom prostoru byla já?