Vědomé rodičovství není o dokonalosti
Možná jsme jako rodiče nikdy nevěděli tolik jako dnes. Víme něco o emocích, nervovém systému, vazbě, potřebách dětí. Přemýšlíme nad tím, co jsme zažívali my sami a co bychom chtěli dělat jinak. Učíme se nezlehčovat dětské prožívání, rozumět tomu, co se skrývá za chováním, nastavovat hranice jinak než skrze strach a moc. A spolu s tím vším se někdy nenápadně objeví ještě jedna věc: když už tohle všechno vím, měla bych to přece umět.
Když vědomí začne být dalším nárokem
Měla bych zůstat klidná. Měla bych poznat, co dítě potřebuje. Měla bych nejdřív regulovat sebe, abych mohla být oporou jemu. Neměla bych křičet. Neměla bych opakovat to, co mi samotné kdysi ubližovalo. A tak se z vědomého rodičovství může docela snadno stát další představa dokonalosti. Jen o něco sofistikovanější než ty předchozí.
Jenže rozumět něčemu neznamená být toho schopni v každé chvíli. Můžeme přesně vědět, proč dítě křičí, a přesto už jeho křik neunést. Můžeme znát všechny správné věty, a přesto říct úplně jinou. Můžeme si přát být bezpečným přístavem a někdy být sami tak unavení, zahlcení nebo zasažení, že jím prostě nejsme. Protože i rodič má nervový systém. I rodič má svou historii, svoje citlivá místa a svoje hranice.
Co když vědomí někdy přijde až potom?
Možná si pod vědomým rodičovstvím představujeme, že si dokážeme všimnout všeho včas. Zachytit vztek ještě před výbuchem. Porozumět dítěti dřív, než nás jeho chování zasáhne. Zastavit starý automatismus dřív, než něco řekneme. Jenže někdy si všimneme až za deset minut. Někdy večer. Někdy až ve chvíli, kdy dítě spí a nám dojde, co se mezi námi vlastně stalo. A co když i tohle je vědomé rodičovství? Ne být pořád vědomý, ale znovu se k vědomí vracet. Umět se podívat na to, co se stalo, bez nutnosti obhájit se, ale také bez potřeby se za to zničit.
Možná děti nepotřebují vztahy bez trhlin
Možná potřebují zažít, že trhlina nemusí znamenat konec vztahu. Že máma může křičet a potom přijít a říct: „Tohle jsem nezvládla.“ Že táta může něco špatně pochopit a později změnit názor. Že dospělý může převzít odpovědnost, omluvit se a pokusit se něco napravit. Protože jednou budou dělat chyby i ony. Budou ve vztazích, ve kterých se někdy minou, někoho zraní nebo něco nezvládnou. A možná jedna z důležitých věcí, kterou si z domova mohou odnést, není zkušenost, že blízcí lidé nikdy nechybují. Ale že vztah může chybu unést.
A tak si říkám…
Co když cílem vědomého rodičovství není postupně odstranit všechny svoje špatné reakce? Co když jde spíš o to být k nim o něco všímavější. Rozpoznávat svoje automatismy. Učit se nést odpovědnost za to, co je moje. A znovu hledat cestu k dítěti, když jsme se na chvíli ztratili. Možná naše děti nepotřebují rodiče, kteří všechno dělají správně. Možná potřebují zažívat, že blízkost se nemusí ztratit pokaždé, když něco správně neuděláme.